Recenze alba Slzy Arkóny – Spark 08/2004

Tahle banda je o lásce ke starým časům, radosti z hraní a kašlání na trendy. Žádné velké umění, žádné extra výkony, jen čistá energie, emoce a absolutní volnost. Krleš připomínají westernové nadšence, kteří si v odlehlém místě postaví dřevěné město s ústředním saloonem, navléknou si kovbojské hadry, kolty zavěsí proklatě nízko a zavedou vlastní zákony – vše v duchu starého Divokého západu. Z jejich metalového archaismu cítíte původní vzory – Accept, Judas Priest, Iron Maiden, Helloween, Saxon, ale i naše Turbo, Arakain a spoustu dalších. Např. ve druhé skladbě „Pán Iluzí“ obnažuje kapela i své hardrockové a blues-rockové kořeny. Texty jsou místy až neskutečně provařené klišé, nejednou s neututlatelným nádechem pubertální zastydlosti, k výrazu kapely však perfektně sedí. Celkově na mě Krleš působí jako dokonalá zábavovka, která se dnes již hodí skutečně jen do zaprášených vitrín muzea času, nicméně jako ve starém pamětníkovi ve mně vyvolali sympatický závan nostalgie. Nikdy jsem sice neměl v lásce podobné všehomixtury, Krleš však naštěstí nejsou bezbožnými vykradači, spíše si berou ze svých vzorů jen inspirační základ, na kterém pak staví své vlastní skladby. Díky příliš markantní oddanosti to však celé k jejich škodě poměrně dost zavání plagiátorstvím. Na druhou stranu ale musím přiznat, že z jejich projevu je zatraceně cítit upřímná láska k tomuto stylu a podle toho také jejich skladby vypadají – mají živý drive, správně dřevorubecký zvuk, svěží nápady, velmi pěkné melodie a působivý feeling, který mně jako někomu, kdo na této hudbě vyrůstal a prožíval nejlepší léta svého života, přehání příjemný mráz po zádech. Navíc jsou Krleš jednou z mála kapel, jež mají v čele schopnou samici (Zuzka má skutečně pro tuto muziku ideální hlasový fond). Z dnešního pohledu velmi rozporuplná záležitost, nicméně fandím jejich odvaze stát si za svým a vyrukovat v dnešní době s něčím podobným na CD. Možnost oslovit však mají pravděpodobně jen skutečné pamětníky zašlých časů.

« zpět