Slzy Arkóny

Ryk válečný Arkónou zní
požár sžírá i chrám
Dým líbá tvář, skrz zář ohňů
zoufalství lze v očích číst
Vzpomínkami má mysl bloudí
v časech dávných, kdy Svantovít
úrodě přál a stáda hnal po pastvinách
Do přístavu připlouvají
sta poutníku hold vzdát
pak náhle zlom, přináší kříž
a zášť se závistí
A s ní nenávist a boj
přináší oheň jako dar
a v mých očích zoufalství
odráží zkázu a zmar

Boj lítý sílí na hradbách
po třetí den raněných pláč
jak hrůzná kulisa tu zní
do uší Ránů posledních
Vzdor slábne, sil již nezbývá
dech krátí kouř co přibývá
to víra otců skomírá
když věčné město umírá
Bílý kůň skrápí svojí krví nádvoří
Arkónou vláčí modlu boha, Rujána hoří
Podlá zrada vítá se se smrtí objetím
třetí den zatíná meč osudné prokletí
Už nemám pro co žít
mé oči drásá sůl
Arkónu svírá pláč - já pláču s ní.

Epoilog
Všichni - žreci, muži i ženy se vrhali do plamenů,
neboť nikomu z nich se nechtělo do poroby,
nikomu z nich se nechtělo přijmout život za cenu ztráty svobody...
Svantovíte, přijmi jejich oběť.

« zpět na seznam alb